Lidový název "Zelený čtvrtek" zřejmě pochází z germánského bohoslužebného násvosloví GREINEN-WEINEN, což znamená plakati a od toho Gründonnerstag (Zelený čtvrtek). Zároveň s tím byl Zelený čtvrtek dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly. V křesťanském kalendáři je Zelený čtvrtek čtvrtkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua.

Evangelická bohoslužba Zeleného čtvrtka je bohoslužbou Poslední večeře.  Z Kristova příkladu se k Zelenému čtvrtku váže hostina a středověký obřad umývání nohou starcům. Zelený čtvrtek je den milosrdenství a obdarovávání.

Na Zelený čtvrtek má zvláštní postavení volba pokrmů i forma jejich požívání, neboť je to den postní, den nejdelšího (čtyřicetidenního) i nejpřísnějšího půstu v roce, který vyvrcholí na Velký pátek.


Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou – rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocím. Někde se tato tradice se dodržovala až na Velký pátek.
Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos. Jedla se jen zelená strava - špenát, zelí, aby byl člověk zdravý po celý rok.
V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo. Dle pověry si neměl člověk o Zeleném čtvrtku nic půjčovat a s nikým se hádat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.