V křesťanském kalendáři je Bílá sobota (lat. sabbatum sanctum, s. magnum či s. luminum) dnem před Velikonoční nedělí, součást Svatého týdne a velikonočního tridua.

Během dne se nekonají žádné obřady ani mše svatá.  V západní církvi je zvykem během Bílé soboty konat tzv. "bdění u Božího hrobu". Ve východní církvi  je také zvykem na Bílou sobotu slavit liturgii připomínající pomazání Kristova těla, uložení do hrobu a rozvíjející tajemství Kristova "sestoupení do říše mrtvých".

Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání.

Bílá sobota představuje hudební umění venkovských kantorů, muzikantů a zpěváků na kostelních kůrech a slavnostní atmosféru procesí a průvodu Vzkříšení. Znamená konec půstu, pečení velikonočních beránků a mazanců, poslední hrkání chlapců s koledováním, toleruje výstřelky mládeže a chodníčky zamilovaných.

Posvátný čas kostelního zvonění na Bílou sobotu byl dalším a většinou posledním vyvoleným časem pro konání blahonosných obyčejů pašijových dní: za čistotu domova a hojnost (tlučení do prahů, zvonění klíči i mincemi), za sílu (zvedání těžkých břemen), za zdraví a krásu. Umývání v pramenité vodě, která byla novou vodou výhradně na Bílou sobotu během prvního zvonění.

Dnem Bílé soboty končí postní doba. Svůj název den získal zřejmě od bílého roucha neofytů, kteří jsou křtěni při velikonoční vigilii (ta ovšem k Bílé sobotě v pojetí starokřesťanské ani dnešní liturgie nepatří), nebo může pocházet i z lidových zvyků velkého úklidu a bílení, konaných tento den před nedělí Zmrtvýchvstání.

Bílá sobota je tak prostředním dnem velikonočního tridua, která začíná na Zelený čtvrtek večer, pokračuje Velkým pátkem a Bílou sobotou a vrcholí Velikonoční vigilií ústící do neděle Zmrtvýchvstání Páně.